Chronická nemoc, opakování nemoci

article-thumbnail
„Když mě potřebujete, ale nechcete, musím tu zůstat. Když mě chcete, ale už nepotřebujete, musím odejít.“ 

 

Tato věta zazněla ve filmu Kouzelná chůva. Pronáší ji chůva McPhee, která přichází pomoci s kupou rozjívených dětí. A nemoc nám občas říká něco velmi podobného – vlastně stačí jen upravit druhou větu: „Když mě potřebujete, ale nechcete, musím tu zůstat. Když mi rozumíte a už mě nepotřebujete, mohu odejít.“ 

Toto prohlášení je zřetelné hlavně u problémů, které se stále vracejí. Na kůže vyskáčou červené fleky, namažeme je kortikoidy, fleky zmizí, přestaneme mazat a zase se objeví. Věčně mě pálí žáha, užívám Omeprazol a žáha nepálí. Přestanu užívat a za pár dní či týdnů je problém zpět. Máme tady dva různé problémy, které ale mohou mít stejnou příčinu – nevhodný jídelníček (ostrá, pálivá jídla, alkohol…) a vnitřní napětí (pracovní stres, nespokojenost ve vztahu…). A protože se problémy vracejí, zlobíme se někdy na lékaře: „Doktor vůbec neví, co s tím má dělat.“ Někdy se zlobíme na sebe: „Já jsem přece taková husa. Vím, že mě po sladkém pálí žáha a stejně jsem si dala zákusek a ještě kafe. Vůbec nemám pevnou vůli“. A někdy se zlobíme na celý svět: „To je tak nespravedlivé, pro zrovna mě toto postihlo? Můj kamarád se o sebe vůbec nestará, jí hrozně a nic mu není a já…“ 

Zlobení ale nepomáhá. Daleké lepší je, zeptat se nemoci: „Proč tě potřebuji? Řekni mi to prosím. Opravdu jsem ochotný (ochotná) se to dozvědět“. Odpověď může být překvapivá. Někdy nemoc potřebujeme proto, abychom se naučili lépe starat o své tělo. Někdy proto, že děláme něco proti svému přesvědčení (proti své radosti), ale máme pocit, že to nemůžeme změnit. Někdy nám nemoc pomáhá získat pozornost a soucit okolí… Když prohlédneme, máme možnost se rozmyslet, co s tím. Ne vždy máme hned sílu udělat potřebné kroky (upravit životosprávu, přestat dělat práci, která mě ničí, začít hledat sílu v sobě…), ale můžeme začít. Každý krůček se počítá. A když už nemoci rozumíme (víme, co nám říká) a nepotřebujeme ji (udělali jsme nápravu), pak může odejít.  

Každý takový příběh stojí za to. Tenhle je zvlášť hezký, protože se s paní (řekněme Maruškou) znám řadu let. Když přišla poprvé, byl to hotový uzlíček neštěstí. Drobná, vystresovaná žena v invalidním důchodu (po nevydařené operaci páteře). Unavená, závratě, bušení srdce, problémy s menstruací, chronický zánět žaludku… a hlavně nulové sebevědomí. Pocit, že si nic hezkého nezaslouží, že jí stále něco podráží nohy. Ráda by něco změnila, ale nemůže, nemá na to sil, manžel ji nepodporuje… Byla to dlouhá cesta. Na těle jsme čistily a vyživovaly a povolovaly stagnující energii.  A paní Maruška pracovala na pochopení proč se jí dělo to, co se jí dělo, co jí její pády a nemoci říkají. A stálo to za to. Dnes je jí o deset let víc a místo toho vypadá o deset let mladší. Když přijde do Bylinek, je jí tam plno – směje se, je nabita energii. Znovu pracuje (dělá to, co ji těší), cestuje po světě… Nemoc splnila svůj účel (najít sebevědomí, postavit se za sebe, dovolit si radost), byla pochopena a tak mohla odejít. 

A ještě upozornění. Prohlášení kouzelné chůvy můžeme použít nejen k uvědomění si potřeby nemocí, ale i zraňujících vztahů, stresující práce a podobně. Držím palce vaší kreativitě a odvaze „jít do toho“. LP