Zatímco dříve jsem nejčastěji vysvětlovala, že je dobré nedávat dítěti sladkosti a kravské mléko, aby nebylo pořád zahleněné, a že když jenom odstraníme mandle a neuděláme žádnou jinou změnu, tak se nic moc nezmění…, tak dnes přicházejí maminky, které tyhle věci už vědí. Jídelníček jejich dětí je rozumný, zbytečnému podávání léků se vyhýbají  - jsou prostě moc šikovné. Přesto se ale stane, že přijdou potíže. A nemám na mysli jen běžnou rýmu nebo kašel, ale mnohdy problémy, se kterými si klasická medicína neví rady. A ani nemůže, problém totiž leží mimo její zorné pole.

Uvedu jen několik příkladů.

U pětiletého chlapce se opakují laryngitidy, protože maminka je naprosto stažená, vůbec sama se sebou nekomunikuje (neptá se, co chce nebo nechce dělat), sama sebe drží pod krkem.

Desetiletá holčička s autoimunitním zánětem jater. Její maminka si připadá jako lapená v kleci. Cítí se hrozně, ale má pocit, že s tím nemůže nic udělat, že nemůže ze situace uniknout.

Chlapec na prvním stupni ZŠ má tiky (škube rameny, kroutí pusou). Jeho maminka by se asi nejraději válela po zemi, kopala nohama a tloukla pěstmi, protože má pocit, že všechno je jen na ní. Partner jí vůbec není oporou (spíš je to druhé dítě, o které se taky musí starat). Ale ona je silná, ona to vydrží.

Devítiletá slečna s degenerací sítnice. Maminka se na svou životní situaci neumí podívat laskavě. Je na sebe tvrdá. Jak by si mohla dovolit být k sobě vlídná. Musí přece přinášet peníze do rodinného rozpočtu…

Jak mi tyto situace často připomínají mě samotnou. Když jsem měla malé děti, jak bych se tehdy k sobě mohla chovat laskavě. Pořád jsem něco musela. Pořád jsem se hodnotila, jestli jdu životem dobře (jestli jsem dost pracovitá, zodpovědná, mám hezky uklizeno…). A do toho byly děti v jednom kuse nemocné. Jak to bylo možné, vždyť jsem se přece tolik snažila… Když se za tou dobou ohlížím, vidím, jak byla důležitá. Často až nemoc dítěte byla tím důvodem, že jsem něco změnila, že jsem vykročila na novou cestu. Časem jsem se naučila na některých věcech nelpět. Naučila jsem se (mnohdy lopotně) netrvat na svých přesvědčeních a radovat se hned teď.

Opravdu mě pobavila jedna mladá paní. Když jsem se jí snažila vysvětlit, že zdravotní stav jejího dítěte souvisí s tím, jak se ona cítí, tak se naštvala a řekla mi: „To už jste třetí, co mi tohle říká. Proč ale já? A co můj muž (otec dítěte), ten za nic nemůže?“ Byla to vlastně velmi dobrá otázka. Situaci v rodině přece neovlivňuje jen matka. Jenže s dítětem je nejvíc propojená. To není dobře ani špatně, je to prostě jen popis stavu: „Matka je velmi silně propojená s dítětem“.  Když se na to zlobíme, tak je to stejné, jako bychom se zlobili na zemskou přitažlivost.

Pokud se na propojení matky a dítěte budeme dívat jen jako na dřinu a zodpovědnost a strach, že dítěti nechtěně ublížíme (když se budeme cítit blbě), bude život opravdu velmi těžký. Jenže my se na to můžeme podívat z druhé strany. Když je matka tak silně propojena s dítětem, tak může mnohem snadněji vnímat jeho potřeby. Může se na dítě napojit a povídat si s ním už před narozením (v době těhotenství) a po narození  plynule pokračuje.

Je jasné, že každá matka a dítě žijí svůj příběh, ale některé situace se přece jen opakují. Za celou řadou potíží stojí potlačené emoce. Už jako děti jsme většinou přišli na to, že nás naši blízcí mají rádi, když se chováme „hezky“. „Když se budeš vztekat, nikdo tě nebude mít rád. Nebreč, nemáš proč…“ A tak jsme se to naučili – chovat se „hezky“ a své emoce mnohdy ani nevnímáme. Jenže dítě je čisté jako křišťál a jako zrcadlo ukáže i to, co maminka často ani jasně nevidí. Když maminka najde dost odvahy a na to, co jí dítě zrcadlí, se (bez odsuzování sebe či kohokoliv jiného) podívá, může dojít k léčení. A léčeno není jen dítě, ale i matka a často i celý rodinný systém.

Jak krásně to může fungovat, to nám ukáže příběh, s kterým jsem se potkala docela nedávno. Matka přichází s tříletou dcerkou, které se opakovaně dělají ječná zrna. Jenže situace už je vlastně vyřešená (bylinkami jen doladíme). Když se dcerce dělalo jedno ječné zrno za druhým, měla maminka velmi silně stísněná játra (oči jsou výhonky jater). Šlo o pocit nepodpory ze strany tatínka. Sama maminka uvádí, že poměrně dlouho své emoce „jen polykala“. Pak už to ale dál nešlo – s manželem si promluvila a začali hledat společně cestu. Není to ještě „procházka růžovým sadem“, ale tok energie se obnovil, stísněnost jater (maminky) z velké části pominula a další ječná zrna se dcerce nedělají.

Takže milé maminky, když vám dítě svým pláčem, vztekáním či nemocí něco říká, nezavírejte před tím oči. Neodsuzujte se (určitě děláte to nejlepší, co umíte), ale zamyslete se nad tím, co se děje, propojte se se svou intuicí a otevřete se nejlepšímu řešení. Pomoci může třeba afirmace: „Tato situace se pro nás pro všechny vyvine nejlepším možným způsobem. Otevírám se nejlepšímu řešení“.

A vy, tatínkové, když je vaše dítě často nemocné a vaše žena je unavená, podrážděná a protivná, vezměte ji do náruče, řekněte jí, jak je úžasná, vyjádřete jí svou podporu: „Jsem tvůj muž, mám tě rád a vždycky se o mě můžeš opřít“.