Z poslední doby jde třeba o příběh muže s rakovinou slinivky, kterému lékaři dávali maximálně pár měsíců života. Tento muž si uvědomil, že nechce zemřít, aniž by urovnal rodinné vztahy a učinil kroky vedoucí k odpuštění starých křivd. Po třech dávkách chemoterapie (od které se neočekávaly žádné velké výsledky), se jeho stav zlepšil natolik, že byl propuštěn z nemocnice jako vyléčený s tím, že dále bude jen docházet na pravidelné kontroly. 

V tomto povídání bych ale chtěla ukázat ještě jiný rozměr významu odpuštění, než je uzdravení těla. A to je osvobození Duše. My lidé jsme Duše, které se oblékly do hmoty. Těla jsou jen našimi šaty. Jsou to naše skafandry, které nám umožňují ponořit se do hmoty a žít život ve hmotě (na zemi). Když naše tělo onemocní, je to nepříjemné a bolestné, ale Duše tím poškozena není.  

Na úrovni Duše jsem všichni bezpodmínečná láska. ALE zatímco fyzickou bolest (úraz, nemoc) odložíme s fyzickým tělem, tak emoce (lásku, soucit, radost, ale i závist, nenávist) si Duše sbírá do jakéhosi pomyslného baťůžku a bere si je s sebou dál (do dalších životů). A zatímco láska a projevený soucit nám v naší další existenci pomáhají, tak nenávist a zášť naše další životy zatěžují. Nejde o žádný trest, ale pouze o nasměrování k návrat k bezpodmínečné lásce. Prostě - když už v baťůžku z pozemských životů nezbývá nic jiného než láska, Duše se nepotřebuje znovu vracet do hmoty. Už vychodila školu jménem Pozemský život. 

Tělo je na této cestě návratu k lásce velikým pomocníkem Duše. Nemoci či úrazy, kterými naše tělo trpí, mohou vést k zastavení, utišení mysli a k větší ochotě naslouchat vnitřnímu hlasu – hlasu Duše - hlasu lásky. 

Odpuštění je pro každého z nás léčivé. Na potřebu odpouštět a odpustit nás mohou upozornit zdravotní problémy (fyzické či psychické), ale i opakované úrazy nebo nepochopitelné ztráty majetku, zaměstnání či vztahové problémy. Někdy je třeba jí hodně daleko (třeba až do dětství), ale vždy, když projevíme ochotu odpustit a když odpustíme, uvolní se velké množství léčivé energie. 

Pokud se ohlédneme do své historie a vidíme, že jsme se my sami dopustili něčeho, za co se nemůžeme pochválit, upozorňuje nás to na potřebu, odpustit také sobě. V první řadě to často znamená vůbec si připustit, že jsme jednali tak, že jsme někomu ublížili a přijmout zodpovědnost za své činy. Tento krok je velmi důležitý a už sám o sobě je léčivý. Občas žijeme dlouhá léta s nějakou skrytou vinou a namlouváme si, že jsme nemohli jednat jinak. Přitom ale víme, že mohli, jen jsme to ještě neuměli - neměli jsme dost odvahy, byli jsme příliš naštvaní, zranění, slabí, chamtiví... Když toto sami sobě přiznáme, můžeme udělat další důležitý krok – poprosit o odpuštění.  

Někdy je to velmi snadné, protože člověk, kterému jsme ublížili je stále v našem životě. Pak stačí říct (nebo třeba napsat): “Vím, že jsem se k tobě tehdy nezachoval dobře. Mrzí mě to. Můžeš mi prosím odpustit?” Ať už je odpověď jakákoliv nebo i když není žádná, tak to z naší strany stačí. Když už ten, komu jsme ublížili nežije nebo se s ním nemůžeme spojit, můžeme si alespoň představit, že s ním mluvíme (nebo mu můžeme napsat a dopis, který pak spálíme) a takto požádat o odpuštění. 

Pokud došlo i k materiální újmě (někoho jsme podvedli nebo okradli), je dobré provést vyrovnání. Vrátit to, co jsme vzali nebo poskytnout přiměřenou náhradu. Pokud už ten, komu se stala újma nežije, lze dát například peníze na charitu. Někdy se může stát, že škoda je příliš veliká a nejsme schopni ji nahradit. Pak je třeba udělat to nejlepší, co umíme (splatit alespoň část), odpustit si a jít dál. 

Odpouštací rituál 

Někdy cítíme, že odpustit (ať někomu nebo sobě) není snadné. V tom případě může pomoci vykonat odpouštěcí rituál: 

Najdeme si místo, kde nebudeme nikým rušeni. Zapálíme svíčku a pokud to tak cítíme, můžeme prostor očistit vykuřovadlem (například bílou šalvějí) nebo vonnou tyčinku. Na pomoc si můžeme vzít i náš oblíbený kámen (křišťál, růženín ap.) Poprosíme o vyšší vedení a podporu - “Ať tento rituál přinese dobro všem.” 

Pak si představíme, jak před námi stojí ten, komu potřebujeme odpustit a řekneme: 

“Co se stalo, stalo se. V této chvíli je vše odpuštěno.” 

“Odpouštím ti a prosím tě, odpusť mi.” 

“Ctím tvou cestu a propouštím tě s láskou.” 

“Oba jsme volní.” 

“Děkuji.” 

Pokud k rituálu přistupujeme opravdově a s úctou, dojde k uvolnění léčivé energie a nastolení vnitřního klidu.  

Pokud by v nás časem začaly narůstat pochybnosti,  stačí si jen připomenout:  

“Vše je odpuštěno, oba jsme volní, děkuji.”